Přemysl si hraje

Přemysl Rut

Písňové CD s dvaadvaceti kousky, jejichž hudbu napsal přední český „písničkolog“, hudebník, spisovatel, editor a profesor DAMU Přemysl Rut. Autory textů jsou Jan Burian, Václav Hanka, Bertolt Brecht, Vladimír Vokolek, William Shakespeare, Jan Vodňanský, V+W, Vítězslav Nezval, Antonín Brousek, Jiří Suchý, Joseph von Eichendorff, Paul Verlaine, Jiří Karásek ze Lvovic a sám profesor. Součástí balení čtyřiatřicetistránkový booklet s texty písniček i jejich „životopisem“.  

recenze alba - zdroj: Lidové noviny 9. 2. 2015

Pavel Klusák

PŘEMYSL RUT: ALBUM JAKO ESEJ O PÍSNI

Nová deska, s leitmotivem smrti, je jedním z nejlepších písňových alb, která u nás v posledních letech vyšla

Na různých nahrávkách si užíváme různé věci: sound, osobnost zpěváka, atmosféru... Když se před posluchačem rozvine deska Přemysla Ruta, zjistíme, že se potkávame s jakousi vášní dramaturgie: Rut sestavil celek tak, jako by o písničkách chtěl vést disputaci – což vede už dekády, jen málokdy ve formě alb. Napsal výtečnou (a v české hudební publicistice výjimečnou) knihu úvah Písničky, Vyšehrad vydal zatím dva ze zamýšlené trilogie sborníků mapujících píseň v Česku od desátého století po dnešek Gloria i gaudium a Orchestrion v hlavě. Rut není historik: pokud si vybírá ze starších impulzů, pak kvůli dnešku a nadčasovému přemítání. Stylové odkazy různých století i societ se objevují na albu, jehož název je vlastně nepřípadně rozverný: Přemysl si hraje.

Nezměrné množství pozornosti věnoval za celý život písním druhých autorů. Zde, mimo jiné k příležitosti svých šedesátin, si jako by dopřál prostor pro sebe: většinou však i tady rozhoduje o textech jiných tvůrců (od Shakespeara po Antonína Brouska) a jako průvodce je předvádí do písňového světa. Je tedy autorem hudby, ale hlavně demiurgem, který má cit na písňové momenty tam, kde je druzí přehlédli. Takže vtahuje do hry dadaisticky potrhlý text mladého Voskovce s Werichem (Zkazky z nesmyslna), je tu celá série písní na slova Jana Vodňanského, Rut vystupoval po nějakou dobu přímo v trojici s Vodňanským a Skoumalem; později byl tolik potřebným dramaturgem, který z haldy různou měrou použitelných básníkových textů vyhrabal ty silné. Jsou to vesměs kusy nikoli „legrační“, nýbrž lyrické (Jsem déšť, Žena se dívá, Samota v expresu): ukazují Vodňanského jako přemítajícího nostalgika, jemuž Rutova hudba pomáhá klenout se mezi žánrem starých jazzových evergreenů a pocitem úplně současným. 

Smrti má, přijď

Vodňanský, Suchý, V+W: to je ta odhadnutelnější hemisféra Rutova alba. Přirozeně se s ní spojuje ten překvapivější pól. Třeba text Václava Hanky (ano, jednoho z autorů Rukopisů), jehož Marnost světa je slunnou swingující hudbou unesena do zcela jiného časoprostoru: ale proč by dnes nemohl člověk zpívat o čase, který mu zbývá do smrti „a budu zpytovat / i s hvězdami nebe / abych moh poznati / ve tvorstvu sám sebe“? Rut je zvlášť sugestivní v nahořklých písních, které si nedělají iluze: verších Vladimíra Vokolka ze sbírky Absurdanda (Když pořád prší) nebo sarkastickém generačním účtování Píseň zestárlého krysaře, mírně „remixované“ básni Jiřího Karáska ze Lvovic. V Brechtovi nachází Píseň o Vltavě, brechtovsky sveřepou, nikoli o Čechách, zato s nadějným, apelativně vyřčeným „záměry mocných nejsou bez hranic“. 

Pustit se zpět do historie znamená riskovat, že narazíme na jazyk příliš odlišný od dnešního. Přitom právě barokní Příkladná píseň o smrti člověka je jedním z naprostých vrcholů téhle nahrávky. Kramářsky jásavou melodii připojil Rut k triumfálnímu výčtu zbraní té, jejíž vítězství nad vším živým je dáno předem: „Já jsem

nad slunce jasnější, nad Turka ukrutnější / Všecko přede mnou třese se, i ten ptáček nejmenší,“ pěje v roli filozofující Zubaté Markéta Potužáková a Rut v refrénu vypočítává: „Padnou doktoři, filozofové / Z moře potvoři, z nebe orlové! (…) / Padne Luther i Kalvín i Cvingli a padne Hus! / Padne Machomet, Akvinský Tomáš, Ireneus...“ A na živých vystoupeních občas přihodí do výčtu nějakého toho Halíka a Machovce. Při takovém zpívání lze myslet na leccos: třeba na to, že dnes se produkují a konzumují různé songy, ale písňová mementa mori popkultura generálně vypustila. 

Shrnuto: Album, jímž prochází leitmotiv smrti s mimořádnou vykoumaností, je evidentně jednou z nejpozoruhodnějších písňových desek, jaké u nás vyšly za celá léta. I ten, kdo má radši modernější a undergroundovější vokály, než je (místy přece jen starosvětská) pečlivost Rutova tenoru, musí ocenit jiskřivost – a v českém prostředí ojedinělost – veškerého uvažování o písni a nakládání s ní. Je evidentní, že Ruta nezajímá artová „zhudebněná poezie“: jde opačně, u dobrých zdrojů si vybírá pro nadčasovou, jednoduchou  formu písničky, o jejíchž limitech a požehnáních ví své. Příliš dlouho jsme žili v domnění, že hudba = nahrávka. Ta éra končí, živé vystupování má dnes navrch nad ztrátovými studiovými projekty; a Přemysl Rut, jako zásadní expert na hudbu, která žila buď před nahrávacím průmyslem, nebo paralelně s ním, se nám bude hodit časem čím dál víc. Dalo se to tušit z jeho knih a studií, jeho deska to jinou formou jenom stvrzuje. 

Přemysl Rut: Přemysl si hraje. 54 minut. Zpívají: P. Rut, M. Kafková, M. Potužáková